Jsme víc, než jen služba osobní asistence!

Každý z nás někdy potřebuje pomoci, někdo častěji, někdo méně často. Lidé s tělesným postižením patří zpravidla do první skupiny a my chceme, aby pomoc pro ně byla samozřejmá a kdykoliv dostupná stejně jako pro člověka bez tělesného postižení. Také jsme přesvědčeni, že přáním lidí s tělesným postižením je žít plnohodnotný a důstojný život jako každý jiný člověk. Proto vynakládáme maximální úsilí, aby tito lidé na Praze 11 mohli žít samostatně ve vlastní domácnosti. Míra podpory, kterou přitom lidé s tělesným postižením potřebují je různá, od nepravidelné dopomoci až po každodenní, několika hodinovou pomoc. Snažíme se proto takovou formu podpory nabízet, chceme, aby naše pomoc byla nepřetržitá a naši klienti se mohli spolehnout, že se na nás mohou kdykoliv obrátit. Přitom je pro nás samozřejmé také lidi se zdravotním postižením zaměstnávat.

Zajišťováním služby osobní asistence se snažíme lidem s tělesným postižením mnohdy kompenzovat jen to, co mají lidé bez tělesného postižení přirozeně – funkční nohy nebo ruce. Zároveň se snažíme, aby si naši klienti o průběhu asistenční pomoci rozhodovali sami a mohli se tak svobodně rozhodovat, jak chtějí žít. Při poskytování pomoci využíváme naše dlouholeté zkušenosti, které jsme od roku 1992 získali a jsme vždy ochotni se o ně podělit s ostatními, kteří mají stejné smýšlení, jako my.

Ve vztahu ke společnosti chceme, aby se osobní asistence a další podobné formy sociální péče stali ještě běžnější službou než je tomu v dnešní době, a to nejen z důvodu větší nezávislosti lidí, kteří pomoc potřebují, ale i z důvodu, že se jedná o méně nákladnou a přirozenější formu pomoci než například v celoročních pobytových službách. Ačkoliv se dlouhodobě snažíme o zajištění stabilního financování naší činnosti, je i pro nás velmi náročné získávat různé prostředky na provoz organizace a poskytovaných služeb. Vážíme si proto různé podpory všech donátorů či mecenášů a vždy rádi uvítáme možnost spolupráce.


Image
Petýrkova ulice, č. 1949 až 1953 v Praze 11

Václav Krejčí, spoluzakladatel (1937-1998)

V dětství jsem míval jediný pocit jistoty – domov. Máma a táta byli ochránci, zažehnali všechna nebezpečí, nemoci a bolesti, vždy pomohli a já věděl, že bez nich bych nezmohl vůbec nic. Domov byli oni dva, sestra, ale také dědečkové a babičky, tety a strýcové, a hlavně náš byt, kam chodili jen hodní lidé a kde jsme žili spokojeně v lásce. Jak jsem vyrůstal, už všechno nebylo tak jednoduché jako v době předškolního věku. Opouštěl jsem domov a rodiče a získával zkušenosti. Ve škole, při prvních toulkách, při hře s kamarády. Přicházeli první povinnosti, první starosti, odpovědnost.

A jak šel čas, přišla doba, kdy člověk opouštěl rodné hnízdo a najednou tu byla chvíle, kdy on sám se měl stát oporou pro jiné, kdy dospěl. Teprve v tuhle chvíli dokázal ocenit tu ohromnou oběť rodičů, jejich lásku a umění udělat z domova oázu klidu a jistoty. Teprve teď poznal, co všechno je třeba udělat pro rodinný život. Asi jsme to takhle prožívali všichni. Jenže potom nám nebo našim dětem matka příroda ztížila podmínky. Začali jsme být odkázáni na pomoc druhých, s přibývajícím věkem a progresivitou choroby stále více. Někdy to s námi vypadalo zle, zůstávali jsme sami jen se svými bolestmi a steskem, pomoci jsme se dočkali, až na nás měl někdo čas, protože rodina i přátelé museli pracovat a nebyli vždy po ruce.

Toužili jsme po nezávislém životě a možná v tu dobu ani netušili, co to vlastně je. My budeme vždy na někom závislí, ale spousta závislostí se dá odstranit pomůckami a hlavně tím, že pomoc přijde ve chvíli, kdy ji právě potřebujeme. Elektrické vozíky nám vrátily pohyblivost a okamžitou pomoc přináší naše Civilní pečovatelská služby. Myslím, že nezávislý způsob života je pro nás skutečností.

Zdá se mi, že se vracejí staré dobré časy mého dětství. Mezi přáteli v Petýrkově se cítím jako v rodině. Mám tu svůj domov. Žiji tu s vámi všemi moc rád a nikdy bych neměnil.

(text uveřejněný v časopise KLUB KVP v roce 1998)